Mezinárodní den zvířat bez domova

Proč slavíme Mezinárodní den zvířat bez domova?
Odpověď je velmi jednoduchá. Všichni v LadyLab milujeme zvířátka. A pejsky obzvláště. Sami jste již mohli několikrát narazit ve stories na naše herecké duo a parťáky – Bellinku a Miníska. V následujícím článku se dozvíš bližší informace o tomto výjimečném dni. Plus ti Bellinka (pejsek nutriční terapeutky Janičky) poví svůj příběh.

Co je to Mezinárodní den zvířat bez domova
Tento den vznikl v USA a slaví se již od roku 1992. Připadá vždy na třetí sobotu v srpnu (letos tedy 15.8.). A dnes je již rozšířený po celém světě. Jedná se o důležitou osvětovou akci, na které se podílí většina spolků na ochranu zvířat (včetně útulků, azylů, dočasných péčí atd.), aby prosadily zřízení dostatečného počtu útulků pro ztracená a opuštěná zvířata. Cílem akce je zviditelnit problematiku opuštěných zvířat, díky nezodpovědnosti majitelů a snaha změnit legislativu (prosazení kastrace, tresty za týraní zvířat či provozování množíren).

Bellinka vypráví svůj příběh

Ahojte lidičky! 
Bella, to jsem konečně opravdu já. Ne vždy jsem totiž byla Bellou a chtěla bych vám o tom povědět svůj příběh:
Prvních šest měsíců svého života jsem strávila na zahradě s dalšími pejsky a kočičkami u svého původního „majitele“. Tady vzniklo mé první jméno Hej ty bílá pojď sem. Narodila jsem se tu se svými bratříčky a sestřičkami. Většina z nich ale po dvou měsících jela někam na výlet a já je už nikdy neviděla. Po jejich odjezdu jsem cítila, že má páníček radost. Dokonce měl v ruce takové smradlavé zelené papírky, které počítal a usmíval se u toho… Říkala jsem si, jestli taky někdy pojedu na výlet. Ale nic se nedělo. Zůstala jsem jen já se svým větším černým bráškou. Nezbylo nic jiného, než se toulat po zahradě, hledat něco k snědku a nějak se zabavit. Většinu času jsem se potřebovala pořád drbat. Kožíšek mě tak svědil, že bych ho nejraději sundala, ale nešlo to.

Jednoho dne nastal kolem naší zahrádky strašný šrumec. Přijela auta, na mé poměry i hodně lidí a moc hluku kolem. Docela jsem se bála. Znala jsem jen své majitele a zvířecí kamarády a nikoho jiného. Chvíli si povídali a pak nás jednoho po druhém začali nosit pryč. Na rukou měli divné návleky a křičeli u toho: „Fůůůůj blechy.“ Vrčením jsem se snažila naznačit, že to není moje jméno, ale bylo mi to k ničemu. Dali mě dozadu do krabice jménem auto. Zjistila jsem, že zahrádka se začíná vzdalovat a v tom mi došlo, že jedu na vysněný výlet! Jupíííí. Radost z výletu ale rychle pominula a mnohem silnější začal být strach z toho, co bude dál. Stáhla jsem ocas a začala se klepat. Zanedlouho jsme zastavili. Zase jsem cítila chaos a s ocáskem přilepeným na břiše a neklidnýma nožkama jsem čekala, co bude dál. Všechny nás odnesli do budovy, kde jsme navštívili pana doktora a lázně. Ani jedno se mi nelíbilo. Hlavně ty lázně. Pořád mě mydlili nějakým smradlavým gelem, máčeli vodou a česali mě. Nic moc zážitek. Bohužel nebyl poslední. Ale zjistila jsem, že kožíšek už tolik nesvědí. Pak jsem dostala moc dobrou baštu a s plným bříškem si mohla odpočinout. To ale netrvalo moc dlouho a já zase jela někam na výlet. Zaslechla jsem, jak si povídají, že v útulku není dostatek místa a že nejsem socializovaná, tak půjdu do dočasné péče k tetě Hance. 


U tety Hanky to bylo celkem fajn. Pravidelná bašta, pamlsky, hračky, kámoška Yorkshirka Laura k tomu ale i její děti a manžel. Po příjezdu jsem se tedy stáhla do sebe, zalezla si do kouta a s nikým se nebavila. Vydržela jsem to pár dnů. Nejvíce jsem si rozuměla s tetou Hankou a nechala se od ní i hladit. Postupem času si mě mohly pohladit i děti. Zjistila jsem, že je to příjemné. Jen před pánem jsem si držela odstup mnohem delší dobu. Zde jsem přišla ke svému druhému jménu, Berůška. Měla jsem pocit, že někam patřím. Ale něco mi říkalo, že ne na dlouho.




Jednoho dne (asi po měsíci) přijela na návštěvu blonďatá tetka. Že se prý na mě přijela podívat. Teta Hanka mi už něco naznačovala, ale nechápala jsem ji. Představila se jako Jana. Já se šla také představit. Se staženým ocáskem jsem šla nahnat hrůzu. Blafkala jsem a vrčela stejně jako na všechny ostatní návštěvy. Tetka Jana se mě ale nebála. Cítila jsem, že je nervózní, ale nebojí se. Zároveň ze sebe vyzařovala vnitřně neskutečný klid a lásku. Podobně jako tetka Hanka. Celkem se mi líbila, ale byla jsem opatrná. Lehla jsem si k Hance na zem a byla ve střehu. 

Tetky si spolu povídaly, často padalo mé jméno. Tetka Jana mě nenápadně šmírovala a usmívala se na mě. Bylo vidět, že by si mě ráda pohladila, ale zároveň respektovala můj strach. Zkoušela se mnou navázat spojení přes pamlsky. Chvíli jsem dělala hérečku. Pak jsem si tedy na ty nejnataženější psí nohy a nejdelší psí krk na světě nějakou dobrůtku vzala. Nevím, co mě to popadlo, ale když si tetka Jana zavazovala boty při odchodu, musela jsem jí vlepit pusinku. Bála jsem se, co se stane. Ale tetka Jana měla v očích slzy štěstí společně s něhou a obrovskou láskou. A já ucítila, že má hubička odstartovala něco nového. Můj nový láskyplný život jako Bella.
To už je ale zase na další povídání, o které se s vámi moc ráda podělím zase někdy příště. (třeba jak jsem se stala Ladylab Girl).

Nezapomeň v sobotu na Mezinárodní den zvířat bez domova a využij moji slevu 20 % pro vás páníčky na zdravé mlsání od holek z Ladylabu. Já to nemůžu, ale spokojený páníček = spokojený mazlíček.
Slevový kód je BELLINKA 20.